Vážené dámy a pánové, když se u většiny lidí začnou projevovat první příznaky nemoci, navštíví včas lékaře, který se snaží najít příčinu choroby, udělá si dotazy a vyšetřením v ordinaci potřebný obraz o chorobě. Následně pošle pacienta dle potřeb na různá odborná vyšetření, na základě všech výsledků většinou najde správně objektivní příčinu problému, nasadí léky a pacient se aktuálně uzdraví, dle možností jeho zdravotního stavu. Pokud žádné tělesné příčiny zdravotních potíží lékař nenajde, nicméně pacient má stále pocit, že ho něco bolí nebo má jiné potíže, měl by lékař začít uvažovat a následně i vyšetřením u psychiatra rozlišit, zda se u pacienta nejedná o potíže psychické. Lékař, který je obeznámen s působením vnějších nebo vnitřních vlivů, má možnost je ještě vyloučit nebo potvrdit a případně navrhnout postup k jejich odstranění podle ověřených postupů vyplývajících z praxe. Zde bych ráda upozornila na fakt, že psychické problémy u člověka nejsou nikdy způsobené ergetickoinformačním vlivem a ani je proto nelze energetickoinformačním postupem odstranit! Nicméně se zde vrátím zpět k vnitřním programům. Na začátek jsem zařadila pár pojmů, které budu používat tak, aby mi rozuměl každý člověk v sále nebo ten, který se k přednášce dostane ve sborníku. Člověk je tělo ohraničené kůží. Funkce těla mohou být narušeny vlivy fyzikálními (například mechanické zranění, chemické poleptání, spálení kůže) nebo působením psychiky. Organismus je člověk a vše co z něj vyzařuje do jeho nejbližšího okolí. Dle fyziků se jedná o studenou bioplasmu, která se dá měřit citlivými měřicími přístroji. V přednášce používám úmyslně pojem tělo, ale zrovna tak bych mohla používat organismus. Energeticko-informační systém (EIS) člověka je nástroj celého organismu, který pomáhá zabezpečovat jeho správné funkce. Jsou v něm rozhodující informace, energie zde v konkrétních situacích působí jako pasivní nosič informací, někdy je pro správnou funkci rozhodující i samotná informace, bez energie. Tuto energii dosud fyzici přesně nedefinovali. EIS vzniká početím člověka a končí svou existenci biologickou smrtí člověka. Protože jsou v něm důležitější přítomné informace než energie, mělo by se říkat informačně-energetický systém, ale to je jazykolam. Proto je v tomto názvu energie na prvním místě. EIS nemá hranice, ale existuje v čase. Každý člověk má svůj individuální EIS, který se díky svým individuálním vlastnostem nedá zaměnit za EIS jiného člověka. Všechny energetickoinformační systémy živých lidí na celém světě existují současně, ale v běžném životě se vzájemně neovlivňují a zůstávají individuální. Všechny funkce v EIS probíhají v koordinaci s vlastním tělem, pokud nejsou ničím rušeny, přesně dle jeho potřeb v aktuálním čase. Do “komunikace” mezi tělem a EIS zasahuje někdy opakovaně i zcela nevhodně vlastní psychika. Je třeba si uvědomit, že kapacita EIS není nekonečná, ale má svá omezení. Informace je změna. Každá změna vytváří další informaci o změně. Informace jsou prvotní a mají prioritu před hmotou a energií. Informace řídí děje, které se následně projevují, mimo jiné i jako hmotně energetické. Obrovské množství informací probíhá běžně v organismu, k tomu člověk přijímá informační impulsy ze svého okolí, z potravy, z přírody, ze sdělovacích prostředků, z vesmíru, atd. Každý člověk vnímá pouze některé z nich. Současně na každého člověka působí informačně další souvislosti s jevy, které se dějí mimo něj. Člověk si z těchto vědomostí ve své psychice tvoří další informace, dle svých znalostí a naturelu, přemýšlí konstruktivně, ale i naprosto nesmyslně. Domýšlí si souvislosti z přijatých informací a tím se snaží odhalit skutečnou nebo mylnou podstatu věcí. Tímto způsobem se člověk dostane do určitého subjektivního stavu, podle kterého se snaží najít dle svých možností objektivní nebo subjektivní souvislosti a jejich vzájemné závislosti jednu na druhé. Získané poznatky subjektivně v psychice vyhodnocuje. Takto si zase zpětně zatěžuje psychiku, protože je třeba si uvědomit, že i na takto vzniklé informace, které jsou často pouze naprosto nepotřebné domněnky, je nuceno tělo reagovat a tím následně zaktivovat vlastní EIS. Psychika je nadřazená tělu a je zdrojem informací. Pod psychikou rozumíme prolnutí těla a duchovna. Člověk se svojí psychikou běžně pracuje a někdy si dokáže pomáhat, jindy neskutečně škodit svými vytvořenými myšlenkami, city, kladnými i zápornými emocemi, informacemi vzniklými jen pro sebe nebo určenými pro někoho jiného. V psychice si člověk vytváří prostřednictvím informací i vnitřní programy určené pro své tělo. Reaguje také, kladně nebo záporně, na průběh chorob, nebo mylných pocitů o přítomné chorobě v těle. Tělo podle toho musí reagovat na všechny dodané informace z psychiky, a proto vysílá zcela zbytečně i množství nepotřebných informací s žádostí o pomoc do svého EIS, jehož kapacita se tím zbytečně vyčerpává. Současně probíhají správné a potřebné informační toky mezi tělem a EIS, které je nástrojem organismu a zajišťuje jeho funkce. Duchovno se nenachází v čase ani v prostoru. Individuální duchovní bytosti mají možnost působit přes psychiku přímo na tělo, což není zcela běžné. Častěji působí na neživou hmotu. Většinou se jedná o projevy mrtvého člověka, který zde na Zemi ještě potřebuje někomu něco vyřídit nebo je k Zemi “připoután” svým jednáním v okamžiku smrti. Pro živého vnímajícího člověka se duch má možnost, v případě jeho potřeby, projevit různě. Zobrazuje se například jako shluk prachových částic, který připomíná průsvitný tvar celého člověka nebo pouze hlavy. Má možnost vyřídit, jednorázově konkrétní vzkaz, přes citlivého člověka, pomocí automatického písma. V tomto případě by vybraný člověk měl držet tužku a napsaný vzkaz vyřídit uvedenému adresátovi. Projevit se také může například slyšitelným, pravidelným praskáním, klepáním. V případě praskání dřeva se nebere v úvahu klasické pukání dřeva vlivem počasí. Citlivému žijícímu člověku, v tomto případě, nehrozí žádné nebezpečí. Sice se v prvním momentě hodně vyděsí. Je ale třeba navázat s duchem komunikaci. V případě klepání třeba slovy. Dávat jednoduché otázky, kde je odpověď ano, ne. Dá se domluvit slovně například ano je 1x klep a ne je 2x klep. V případě jména lze říkat abecedu, u daného písmene se ozve klep. Výsledné přání ducha je třeba vždy splnit. Tyto projevy bývají žádostí o pomoc. Na štěstí psychika nemůže zpětně ovlivňovat duchovno. Opustím přehled pojmů a vrátím se k přednášce. 

V dnešní době je častý zvyk, že se lidé mezi sebou baví o zdravotních potížích, nejen svých, ale i o nemocech jiných lidí, skoro všude. Nejen doma u kávy, v telefonu, ale i ve frontě v obchodě i přes internet. Někteří následně začnou zkoumat, po příchodu domů, svůj zdravotní stav, zda nemají problémy jako jejich soused nebo i ostatní v jejich okolí? Pak si vsugerují dojem, že „všichni“ v jejich okolí mají nějaký problém a protože je daný problém rozšířený u všech, například u stejně starých, u mladých, v zimě, v létě, v určité fázi Měsíce, tak mají stejný zdravotní problém zcela určitě také. Toto přesvědčení o konkrétní stávající chorobě v sobě neustále utvrzují s každým fyzickým pocitem, vjemem v dané oblasti těla. Pokud se jim časem v dané oblasti projeví, jejich předpokládaný a na začátku choroby jimi vsugerovaný problém, jsou spokojeni. Proč? Protože „ONI“ přeci říkali, že tento problém mají i oni stejný jako ostatní. Již tímto myšlenkovým postupem vytváří vnitřní program ve svém organismu pro vznik cílené choroby ve vlastním těle. Nicméně, pokud si pacient, svými myšlenkami, současně vytváří informace již během úvah o nemoci, vytvoří vnitřní program ve svém těle, zakóduje si svoji chorobu, které dá dle svých představ zcela přesné pokyny, jak se má choroba projevovat. Tělo je nuceno reagovat na přání psychiky, která je mu nadřízena, je donuceno projevovat se jako nemocné. Musí začít posílat zcela zbytečné a naprosto nepotřebné informace s žádostí o nepotřebnou pomoc do svého EIS. V EIS v každém okamžiku probíhá neustále množství potřebných informací pro správnou funkci těla. Do tohoto správného chodu se začnou dostávat nepotřebné informace s žádostí o pomoc pro uzdravení vymyšlené, ale neexistující choroby. Vše by se dalo přirovnat k sypání zrnek písku do ozubených, naolejovaných koleček funkčního stroje. Nevhodné informace vždy vyčerpávají kapacitu EIS a narušují sílu potřebnou na běžnou funkci organismu. Navíc většina lidí během dne přemýšlí různě o sobě a snaží si vylepšit a upravit kde co v těle, na těle, zvýšit si fyzickou kondici atp. Takto si člověk zcela zmateně zatěžuje EIS vytvářením množství zbytečných informací v podobě vlastních různých myšlenek, které ho zatěžují, musí reagovat na každou z nich, takto vznikají často zbytečné vnitřní programy. Jen proto, aby v daný okamžik člověk dosáhl svůj vysněný cíl… V tomto procesu myšlení musí být vždy též zainteresovaný EIS, který jako nástroj těla, je nucen pomáhat ještě s něčím navíc, co tělo nepotřebuje a zatěžuje jeho funkce. Takto dochází k odčerpávání kapacit EIS. Je třeba vzít na vědomí, že každá nadbytečná informace vlastně zatěžuje a vyčerpává intenzitu funkce EIS, což není dobře. Člověk by si měl uvědomit, zda je pro něj doopravdy potřebné mít přání, kterým si právě nyní rozhodl změnit něco v těle? Nikdo není schopen pozorovat děje, které právě probíhají v jeho těle, protože je jich obrovské množství a probíhají současně, velmi rychle. Pokud skončí potřeba těla, která zajišťuje nějakou jeho funkci, informace vysílané do EIS o této potřebě, tělo samo ukončí. Teď si někdo položí otázku, zda a jak se dá dobře pomoci tělu vnitřním programem? Vnitřní programy si člověk tvoří samostatně, dle aktuálních potřeb. Programů se nesmí tvořit více najednou. Lze vytvořit jeden hlavní. Pokud není v danou dobu EIS zatížen, lze vytvořit chtěně 1-2 opravdu drobné programy okolo. Více ne. Uvedu pár podmínek, které je třeba si uvědomit a dodržovat je při tvoření nutného programu:

– Formulace programu musí být vždy v přítomném čase. – Je třeba vědět, proč a co chci programem získat, touha musí být uskutečnitelná. – Určit dobu, kdy má být program aktivní Do programu je zapojeno nejen tělo, ale celý organismus včetně podvědomí. Pro podvědomí slova typu „Kotník bude zdravý“ znamená, že kotník se nemůže vlivem programu uzdravit teď, ale až někdy jindy v budoucnosti. Budoucí čas je každý den budoucí, proto musí být použit přítomný čas „uzdravuje se“. Kompletní stávající přání musí být pro tělo reálné (nemůže narůst nová ruka, ale může lépe a rychleji srůst její zlomená kost). Při tvorbě programu je třeba si poškozené místo na těle reálně představit tak, jak má vypadat zdravé, aby bylo jasné, jakého výsledku se má dosáhnout. Zde se dá použít u některých zranění končetin pohled do zrcadla. Proč? V zrcadle je levá ruka zobrazena jako pravá ruka. Takto vznikne reálná představa pro vznikající program. Při tvorbě je třeba dávat pozor na přesnost. Například pokud u nemocné ruky chybí prst, ale na zdravé ruce v zrcadle prst je, v tom případě do programu pro uzdravení tento prst nelze zařadit. Je třeba si dobře a kvalitně navrhnout přesné slovní vyjádření programu. Nedělat nic urychleně a neuváženě. Záleží na aktuální potřebě, ale někdy si lze program rozmýšlet a upřesňovat i několik dní. Po vytvoření programu doporučuji si přesné znění napsat, ještě jednou zkontrolovat, zda opravdu obsahuje, jednoznačně a přesně, to co se má stát a jaký má být výsledek. Potom si v klidu, nahlas v přítomném čase, říci znění programu jednorázově, vědomě a chtěně. Slova mohou znít například takto“ „Teď se uskutečňuje…” a doplnit nachystané znění programu. A co je na tomto programu nejsložitější? Je velmi důležité, do funkčního programu již nijak nezasahovat, nekontrolovat ho, nechat ho běžet tak, jak byl spuštěn. Jakákoliv kontrola nebo jiný zásah z naší psychiky, probíhající program jen zpomaluje. Každá nevhodná informace, plná obav, může vytvořit v léčbě komplikaci nebo odchýlí léčbu od správného výsledného cíle!! Opustím teorii a vrátím se k příkladům z praxe. Je třeba rozlišit vnitřní program od autosugesce. Autosugescí si člověk může pomoci, když mu je zima a v ten moment si představí cokoliv teplého. Například stání ve škopku plném příjemné teplé vody a od nohou rozlévání tepla do celého těla. Takto se lze ohřát jednorázově, ale na sugesci nelze spoléhat pokaždé, a je dobré se v zimně vždy vhodně obléknout. Rovněž nelze odebrat bolest od jiného člověka na sebe. Autosugescí si bolest jiného člověka takový „dobrák“ promítne na sebe, ale nemocnému tím nepomůže! Odebrat někomu bolest přímým přenosem na sebe nelze, výsledek je, že vnímají bolest oba – nemocný, který má původní příčinu bolesti i takzvaný “dobrák”, který mu chtěl pomoc, příčinu bolesti nevyřešil, ale bolest vnímá též.

Co se stane? Nemocnému lékař pomůže cílenou léčbou, když najde příčinu bolesti. A co se děje s bolestí v těle “dobráka”? Tělo musí vždy reagovat na přání psychiky, pokud je přání uskutečnitelné. Zde je přání uskutečnitelné, nemoc si člověk může sám sobě vsugerovat. Tělo si vlivem psychického působení postupně vsugeruje nemocné místo, autosugesce se promění na vnitřní program. Organismus pošle informaci do EIS, s žádostí k vyřešení problému v těle, které vlastně nemá původní zdravotní příčinu, vznikne “začarovaný kruh”. Místo bolí, člověk začne polykat léky, které nezabírají a ani nemohou zabrat, nemají na co působit a dobrák si vůbec nechce připustit, že si celý zdravotní problém způsobil sám. Může postupně propadat i do deprese. Nevhodné léky mohou mít vedlejší účinky. Bolest zmizí, když si člověk uvědomí co provedl a vnitřní program si tím sám zruší. Pak zabere případná další léčba, pokud bude ještě potřeba. Zrovna tak slova typu “Vnímám bolest vašeho kolena, žlučníku atp. “, jsou špatná. Dost často je používají lidé, kteří možná i chtějí někomu pomoci? Nevím, nechám na každém z vás tuto úvahu. Tyto slova jsou často slyšet mimo jiné i v televizních programech, kam volají lidé s prosbou o zdravotní pomoc. Pokud chce někdo někomu pomoci, tak rozhodně ne tímto nevhodným způsobem, aby si promítal informaci o přítomné nemoci přímo na sebe! Dopadl by jako výše uvedený “dobrák”. V případě, že by někdo někomu chtěl a i uměl pomoci, potom ví, že by měl vzít v úvahu pouze informaci o přítomnosti informace o dané poruše těla. Nicméně toto je již jiné téma, vrátím se zpět k vnitřním programům. Uvedu příklad z praxe, vnitřního sebedestrukčního programu, který skončil smrtí. Jednalo se o moji známou Emu a po celou dobu existence jejich potíží jsem ji mohla vyslechnout, donést do nemocnic něco potřebného, ale při žádosti o energeticko informační pomoc na začátku potíží, jsem měla závoru. Později Ema o pomoc nežádala. Přímo mi řekla, že pomoc nechce. Ema je po smrti, zemřela v 45 letech a dovolila mi o ní hovořit, když ještě žila. V rozhovorech jsme postupně našly problém jejich nemocí. Ema vystudovala architekturu, byla chytrá, šikovná, sečtělá, navenek z dobře fungující rodiny, uměla několik světových jazyků, nádherně kreslila, ale toužila celý život být restaurátorkou starých obrazů a všechny své dovolené trávila v obrazárnách celého světa. Nikdy neměla ani přítele, otec jí žádný vztah nedovolil, dle otce jí nebyl žádný muž hoden a ona neměla sílu se vzepřít a odejít z domova, nechtěla tím ublížit matce. Měla hodně ambiciózního otce a maminku, která svého manžela poslouchala jako ovečka. Její bratr si mohl studovat co chtěl, pro otce byl následník rodu. Vystudoval režii na FAMU a ve svém oboru je úspěšný. A proč vlastně Ema zemřela? Proč si sama v sobě spustila vnitřní sebedestrukční program? Nechtěla plnit přání svého otce, sedět v kanceláři a projektovat moderní paneláková sídliště. Dělala práci, kterou uměla, ale vůbec jí nebavila a nezajímala. Snažila se dát výpověď a jít pomáhat restaurátorům. Doma následovala veliká scéna s otcem a jako poslušné děvče vzala výpověď zpět. Pochopila, že v kanceláři bude do konce svého života nebo do důchodu. Tato představa ji upřímně děsila. Úplně náhodou prostydla a dostala zcela běžný zápal plic, začátek přechodila díky termínu projektu v práci, pak musela do nemocnice. Tam zjistila, že takto nemusí sedět v kanceláři, a může si v klidu číst literaturu o restaurování, otec jí v nemocnici nic nepřikazuje, a proto se jí nemoc zalíbila. Utekla ve skutečnosti do nemoci. Svůj zápal plic si “hýčkala”, měla v nemocnici komplikace. Domů už šla jenom s drobným kašlem, ale jinak zdravá. Nastoupila do práce. Vzápětí si sedla venku na studený kámen a následoval zánět močových cest, opět odpočívala v nemocnici a všichni ji litovali. Otec jí nenadával, že neprojektuje a je neschopná. Choval se k ní celkem slušně, když přišel na návštěvu. Uvědomila si, že se jí líbí, čím dál tím víc, když je nemocná. V očích všech byla omluvena, ale každou další různou nemocí byl její EIS vyčerpán stále víc a víc. Byla slabá, malátná, každá nemoc na jejím těle zanechala stopy, ale ona byla spokojená. Poslední nemoci vyčerpané tělo podlehlo. Zemřela spokojená, nikdo neříkal, že by byla neschopná architektka, ale že byla přeci úžasná, chudák nemocná Ema. Jiný vnitřní sebetrestající program dopadl dobře.

Vnitřní programy si lidi mohou vytvořit, aniž by si uvědomili, co provozují. Jeden z nich vzniká v dětském věku a nazývá se sebetrestající. Malý Mojmír ve třetí třídě rozbil na návštěvě barevnou vázu. Z pohledu dospělého zcela malou banalitu. Nikdo ho neviděl, dětí bylo v domě více. Nepřiznal se. Vnímal sice, že by za svůj čin měl být potrestán, ale nebyl. Chvíli se trápil tím, že se měl přiznat a být za svůj čin náležitě potrestán. Jak šel čas, dělal jiné rošťárny a na vázu zapomněl. Vzpomínka na neuplatněný trest zapadla do podvědomí. Ale sám v sobě si vytvořil a spustil v dětství sebetrestající program V dospělosti se stal úspěšným fyzikem. Jím samým, v dětství vytvořený a nezrealizovaný sebetrestající program, se však projevil v době, kdy měl možnost jako úspěšný vědec odjet na stáž ve fyzikální laboratoři do ciziny. Moc se na odjezd těšil, jenomže těsně před odjezdem onemocněl. Nemoc mu zabránila odjet. Postupně se uzdravil. Potom zjistil, že místo v cizině pro něj nechali stále volné, jenže těsně před dalším odjezdem opět onemocněl a opět nemohl odjet. Pak už bylo toto místo obsazeno někým jiným. Protože byl Mojmír jinak zdráv, bylo mu divné, že onemocněl opakovaně nepříjemným zápalem průdušek, vždy těsně před jeho odjezdem, na hodně důležitou stáž. Navíc takovým způsobem, že odjet opravdu nemohl. V tomto případě jsme našli důvod vzniku i důvod návratu choroby. Proto ho zde uvádím jako názornou ukázku projevu sebetrestajícího programu Jeho v dětství vytvořený vnitřní sebetrestající program, kdy nebyl tehdy potrestán, byl ukončen trestem, až v dospělosti. Z důvodu nemoci nemohl odjet na stáž, kam opravdu moc chtěl jet. Mojmír v současné době je zdráv a jako známý mezinárodní fyzik a jezdí bez potíží po celém světě. Následuje ukázka ze života, aneb jak škodí nevhodné myšlení o sobě samé vlastnímu tělu. Uvedu jako příklad paní Zdenu, která je sice starší, ale nemá žádný závažný zdravotní problém. Jen se neumí radovat za života, že je zdravá a nic jí není. Díky výchově ve vlastní rodině, svým emocím a psychice celkově, neustále hledá nějaké zdravotní potíže na svém těle. Proč? Protože tvrdí, že potíže přeci mají všichni v jejím okolí, v jejím věku apod. Zdena neustále kombinuje autosugesci s výrobou vnitřních programů, posílá ze své psychiky do svého těla zcela zbytečné a zmatečné informace s obavami, že jí je to a to. Tělo je nuceno na všechny tyto informace vždy reagovat a požádat svůj EIS o pomoc k vyřešení neexistujících potíží. Touto aktivitou si vyčerpává kapacity svého EIS. Marně jí říkám: “Když si daný problém přeješ, víš, že Tvé tělo je psychice podřízené a musí plnit Tvé přání”. 7

Uvedu její příklad, jak lze tělu škodit vnitřním programem. Začala si například opakovaně říkat “Plešatím, jsem plešatá”. Nechtěla připustit, že každému z nás padají vlasy při česání nebo mytí hlavy a pokud jejich tvorba není ničím poškozena, dorůstají nové. Jí přestaly vlasy dorůstat. Začala si vyhlížet paruku. V tuto dobu žila stále s myšlenkou “plešatím”. Pak konečně pochopila. Program zrušila, řekla si, “Vlasy se obnovují, rostou a jsou v pořádku”. Začaly zabírat vhodně podávané léky, které jedla celou dobu. V dnešní době má husté vlasy a je spokojená. Vlasy sice vyřešila, ale netrvalo dlouho, zase vymyslela v psychice pro sebe další nový program. Říká: “Protože je podzim, tak je mi zle, motá se mi hlava, špatně se mi chodí, je mi celkově špatně atd.”. Proč se takto zase ovlivňuje? Protože její matka jí vždy říkala, že listopad je špatný měsíc, začíná šero, zima a podzimní deprese. Na všechny lidi působí počasí, motá se jim hlava, bolí je na hrudníku, špatně se jim chodí. “Tak mi je zle též, jako všem ostatním.” Pak ji okolnosti donutily, že z tohoto myšlení ji na chvilku vytrhla nucená procházka na 1 1/2 hodiny v kopcích. Ujel jí spoj domů. Neměla jinou možnost, než jít domů pěšky i s nákupem, kromě únavy jí nic nebylo. Po zjištění, že chodí i v listopadu a nic jí není, si tento program zrušila a na chvilku jí zase nic není. V jejím případě si jen říkám, jak dlouho tento stav paní Zdeně vydrží, než si zase vymyslí pro své tělo jinou zátěž? Naskýtá se otázka, zda lze použít vnitřní program pro vlastní prospěch? Lze si například vytvořit program, který automaticky zesílí intenzitu funkce ochrany v EIS jen na potřebnou krátkodobou dobu, pokud se člověk dostane do situace, kde je ohrožen EI útokem. Tento program se nikdy nesmí zneužívat, zatěžuje EIS!! Nedoporučuji ho dělat konkrétně, proti nějaké aktivitě, ale všeobecně, proti EI ataku. Celý program lze v klidu zformulovat a zadat si slovo, které program spustí jako KÓD. Slovo musí být neobvyklé, stanoveno natrvalo, nemělo by se v řeči běžně používat. Jak reagovat na subjektivní pocity člověka? Když vynechám běžnou únavu člověka po horské túře nebo po podobných akcích, může si člověk často stěžovat zcela bez objektivních důvodů na subjektivní pocity, že je unavený, bez energie, bez síly apod. Pocit jsou subjektivní a nikdy nevypovídají nic o příčině daného stavu. Je vždy třeba najít příčinu, proč je člověk často unavený, necítí se dobře apod. A co říci na závěr? Něco k zamyšlení. Vime, že EIS člověka nemá hranice. Nejdále bylo prokázáno chtěné spojení EIS lidí ze Země na Měsíc.Dále se člověk, zatím nedostal. Proto lze předpokládat,že EIS existuje ve vice, než v našich třech rozměrech. Dnes mluví fyzici o 26 rozměrech, které běžně nevnímáme. Člověk nemá možnost vnímat všechny informace a záleží jen na něm, které zavnímá a jakým způsobem si je ve své psychice zpracuje. Mnohé nevnímá vůbec a některé jen zaregistruje a nechá je být s tím, že se ho netýkají nebo ž e je stejně nemůže nijak ovlivnit…. Dnes jsou lehce dostupné nejrůznější informace na internetu, v televizích, v rádiích, v časopisech, v novinách, při setkání lidí na různých seminářích, v knihách nových i v reedicích starších vydání například o různých energiích s pojmy a souvislostmi, které ne vždy odpovídají skutečnosti. Doporučuji vám se zamyslet například nad slovy pozitivní andělská energie, negativní energie, posílání pozitivní energie, ochrana člověka před negativní energií, krádež energie, přidávání energie atp. Někteří lidé si asi představují předávání energie odněkud někam, v rámci domněnek, že existují pouze námi vnímané tři rozměry. Jenomže ve skutečnosti to tak být nemůže, rozměrů, kde je náš EIS, je více. Dnes víme, že rozměrů je vice, rozhodující zde není energie, ale jsou to informace řídící děje, které se mohou projevovat různě. Mimo jiné i hmotně energeticky. Neznalost zákona ani v této oblasti neomlouvá. Člověk volně manipuluje se slovy, myšlenkami, činy, které mají různé informační určení. Mohou být všeobecné (dnes je hezky), jejich podstata může být určena pro samotného člověka nebo naopak mohou být určeny pro či proti lidem. Člověk nepovažuje myšlenky v podobě informací vůbec za závadné, prostě toto jednání bere jako svou normu a nevadí mu. Každý člověk by si měl uvědomit, že je za svoje činy i myšlenky zodpovědný. Následky, které z jeho jednání vyplývají si nese sám …

Děkuji vám za pozornost

V Praze dne 12.11.2016 Jana Jůzková